Prostě se lidem otvírám

Mám se já tady fajn. Projekt skoro hotovej. Na oběd jsme se byli projet přes celé Brno a ještě dál. Jsem tady na pokoji sám.

Ptal se mě spolubydla, proč píšu ty blogy. Jestli proto, abych si zvýšil reputaci, pověst, abych machroval se zviditelnil. Ne, proto to já nedělám. Nepotřebuju machrovat se zviditelňovat. Nepotřebuju si zvyšovat reputaci.

Já si jen tak píšu svůj děníček a prostě se lidem otvírám. Kdo to čte, tomu se to asi líbí. Někoho to taky může inspirovat. Už jsem viděl, že to lidi inspirovalo. A kdo to nečte, taky jeho volba. Buď se mu to nelíbí a nebo nemá důvod. Všechno je v pořádku.

Jsem na pokoji sám, jak jsem řekl. Najed jsem se, počet knížku. Jo, mám rád klid. Fakt. Vím, že nětěří lidi nedokážou být třeba sami doma, nebo nedokážou posedět. Ale já ten klid mám rád. Rád si dělám svoje věci. rád si píšu, rád programuju.

Ale někdy taky jdu rád mezi lidi. Rád dělám i nové věci. Rád poznávám nové krajiny, nové lidi, nové činnosti. Nové zkušenosti jsou pro mě obrovským přínosem.
...

Nebojím se psát tenhle blog, protože se za sebe nestydím. Nebojím se psát tenhle blog, protože vím, že právě tím, že se ostatním ukážu takový, jaký jsem, co se mi líbí a co mě zajímá, tím mě poznají v pravém světle a budou mě takového brát. Kdybych se tvářil jako někdo, kým nejsem, tak tehdy, tehdy by mi to přinášelo problémy. Protože lidi by se ke mě chovali jako k někomu, kým nejsem. A to je strašně nepříjemný pocit.

Smíření se se sebou považuju za základ. Když se člověk se sebou smíří, nemusí se už za nic styďet. Protože má právo na to, tím člověkem, kterým je, být. Každý má právo na to být, kým je. A proto já lidi neodsuzuju. Všechno má svůj smysl.