Ta lidská část Brna

Konečně jsem poznal tu lidskou, tu měšťanskou, tu neturistickou část Brna.

Ještě ke včerejšku. Byl jsem včera v té čajovně s kamarádem. Byla to moc luxusní čajovna. Jedna z desítek, které tady v Brně jsou. Čaje skvělé. Takové, které ani ve Frýdku-Místku nemají a to jsem se po nich sháněl. Dýmky za 90 korun. Samozřejmě nejdražší stojí 120. Ale většina kolem devadesáti. Ve Frýdku-Místku pod 120 dýmku neseženete. Skvěle jsme si s kamarádem popovídali. Robert je jeden z mála kamarádů, se kterými si tak dobře rozumím, tak jsem rád, že jsem se s ním tady v Brně potkal.

A k tomu dnešku. Vyrazil jsem si takhle, za krásného počasí ven, do města a řekl jsem si, že půjdu, kam mě nohy zavedou. Neprve jsem si všiml velkého místního stadionu, poblíž kterého stojí městská sportovní hala. Máme to kousek kolejí a fakulty a vypadá to, že se tady mohou odehrávat veliké turnaje.

Pak jsem šel dál a to, co jsem viděl, mi neskutečně připomělo pocit domova. Procházel jsem se uličkami, kde není žáden ruch, kde nejezdí žádné auta. Ale kde lidi chodí, děti si jen tak hrají a panuje tam přirozená pohoda. Viděl jsem normální paneláky, normální stromy, dětská hřiště. Také jsem narazil na několik asfaltových placů pro míčové hry. My s klukama tomu ve Frýdku říkáme "u branek". Jako doma.

Strašně se mi tím Brno přiblížilo. Uvědomil jsem si, že to je taky normální město, kde jsou i normální lidé, ne jen turisté a studenti. A že tady může být i pěkný život. I u těch domečků, kolem kterých jsem procházel, jsme si chvílemi říkal, že v takových domečcích by se dalo žít.

U jednoho dětského hřiště jsme narazil na strom s kaštany. Respektive narazil jsem přímo na ty kaštany. Pamatuju, že u nás ve Frýdku  vždycky byly všechny kaštany posbírané jen co spadly. A když se mi podařilo nějaký náhodou najít, měl jsem tehdá obrovskou radost. A tady byla zem posetá kaštany, které nikdo nechce. Hned jsem si jich nacpal plné kapsy. Sice jsem vypadal jako debil, ale cítil jsem se šťastný.

Víte, jak je takový kaštan užitečná věc? Můžete si jej chytnou a hmatat, když máte chuť. Můžete na něj koukat, když chcete. Můžete si jej položit na poličku. A nebo, když to umíte, a máte k tomu ještě pár žaludů a špejlí, můžete si vytvořit malá zvířátka. Já sám jsem to nikdy nedělal, ale vždycky jsem to chtěl zkusit. Možná teď v Brně na to budu mít příležitost.

Pak jsem se pomalu vracel ke koleji a mile mě překvapila ještě jedna věc, která se mi postavila do cesty. A to krásný, upravený park. Děti si hráli, důchodci seděli na lavičkách, četli si. Vládl tam klid. A pak jsem došel domů.

Je ještě jedna věc, která se mi v blízkosti mých kolejí líbí a to je místní večerka. Je možná takových 30 metrů od kolejí. Vnitřní prostor má ne víc než 2 krát 2 metry. Ale to co tam najdete, to byste pomalu nenašli v celém tesku. Je zde k mání pečivo, ovoce, zelenina, pití a vše ostatní, co si člověk může přát. A to každý den od rána až do půl desát večer, i v neděli! Tím mě teda potěšili. A navíc tady mají nižší ceny, než v těch ostatních větších řetezcích kolem, kde toho ani není tolik, a zavírají brzo. Jo, tuhle večerku mám rád, dneska jsem tam byl už dvakrát. Koupil jsem nějakou zeleninu a šel si odpočinout.

A protože jsme včera byli v té čajovně s kamarádem jen my dva náhodou, mělo nás být více, tak nás těch více půjde do čajky teda dneska. A prý budou i holky :)

Měl jsem volný den v Brně

Něco jsem měl o víkendu v Brně mít, ale nakonec to padlo, tak mám tady volný týden, včetně toho pátku. Vlaky objednávat teďkom do Frýdku by se už nevyplatilo, vyšlo by mě to hodně draho, a Student Agency už teď neseženu. Ale mě to nevadí, aspoň trošku poznám to Brno a zkusím být v Brně na delší dobu, než 4 dny. Tentokrát to bude na celých 12 dnů.

Protože škola skončila už včera, moji spolubydlící odjeli, můj kamarád Honza taky. A tak jsem zůstal na pokoji sám. Ráno jsem se vzbudil, zaběhl do obchodu pro ovesné vločky a máslo, abych si udělal snídani, něco jsem si dopoledne na netu počet a v poledne si zašel na oběd. A jakmile jsem uviděl, jak je venku krásně, nedalo mi to, a řekl jsem si, že musím vyrazit do města. Vzal jsem to tedy šalinou na ulici Českou, která je takovou významnou brněnskou křižovatkou a odtama jsem procházel uličky podle citu. Kde se mi to zrovna líbilo, tam jsem zašel, navštěvoval jsem různé obchůdky. A poznal jsem tedy Brno z takového pohledu, z jakého jsem jej ještě neznal. Z pohledu nakupujícího, z pohledu turisty, z pohledu téměř obyvatele Brna.

V jednom okamžiku jsem se také na chvíli ztratil, protože jsem se vynořil z ulice na místě, které mi vůbec, ale vůbec nebylo povědomé. A ani pohledem do stran a do dáli jsem neobjevil žádný záchytný bod. A tak jsem tedy zapl gpsku. Cestou zpátky jsem se vracel opět přes několik náměstí. Stavil jsem se na Zelném trhu, který v dopoledních, a brzkých odpoledních hodinách vypadá moc krásně. Jinak přes den tam jsou totiž zaparkovaná auta, ale v těch zmíněných časech se na Zelném trhu parkovat nesmí a místo tam mají vyhrazené místní zemědělci. Stálo zde několik desítek stánků s různým ovoce, takže jsem si dokonce mohl z řady cenových a jakostních nabídek vybrat, co mi vyhovovalo. Koupil jsem si 4 krásná jablíčka.

Čast zelného trhu byla vyhrazena také biopotravinám, kde se prodávaly výrobky z různých ekologických farem a další přírodní produkty. Třeba náušničky vyráběné z ovčí vlny. Takovou věc jsem ještě neviděl.

Nu, po Zelném trhu jsem doputoval opět na Českou, odkud jsem se pár zastávek svezl do Zemské brněnské knihovny, což je obrovská krásná budova, napůl prosklená. A obsahuje ve svých skladech miliony, především studijních, knih. Ale i beletrie se tam najde, protože čtení beletrie patří třeba ke studiu literatury.

Jakmile jsem se zaregistroval, všiml jsem si na zdi plakátu, který oznamoval, že za půl hodiny zde bude mít autorské čtení Michal Viewegh. Samozřejmě, že toho autora znám, je to neprodávanější současný český spisovatel. Takže jsem si hned ověřil, zdali to teda platí a paní u informací mě ujistila, že zachvíli se to konat bude. Tak jsem se tedy ještě na těch pár minut prošel knihovnou, inspirovalo mě to k tomu, kde budu trávit některé své volné chvíle, je zde co číst. A sešel jsem dolů do konferenčího sálu. Sedl si, místnost byla kupodivu jen z pola zaplněna, ale to se vysvětlilo tím, že tahle akce byla neplánovaná a studenti požádali Viewegha o toto čtení až na poslední chvíli. A pan spisovatel přišel a začal nám vyprávět. Přečetl nám dvě povídky, tu první z nich prý dokonce ještě nikde nikdy nečet. Poté udělal takovou krátkou besedu, kde jsme mohli klást dotazy, na které nám důkladně a chápavě odpovídal. I já jsem si s ním popovídal. A i přesto, jaký jsem měl z počátku názor, na mě udělal velmi dobrý dojem příjemného a inteligentního člověka.

Nu, teď jsem dorazil domů, dal si jablíčka. Dám sprchu a budu se těšit na víkend. Možná vyrazím s místními kamarády někam ven a mám i další plány. Toť pro dnešek vše.

Prostě se lidem otvírám

Mám se já tady fajn. Projekt skoro hotovej. Na oběd jsme se byli projet přes celé Brno a ještě dál. Jsem tady na pokoji sám.

Ptal se mě spolubydla, proč píšu ty blogy. Jestli proto, abych si zvýšil reputaci, pověst, abych machroval se zviditelnil. Ne, proto to já nedělám. Nepotřebuju machrovat se zviditelňovat. Nepotřebuju si zvyšovat reputaci.

Já si jen tak píšu svůj děníček a prostě se lidem otvírám. Kdo to čte, tomu se to asi líbí. Někoho to taky může inspirovat. Už jsem viděl, že to lidi inspirovalo. A kdo to nečte, taky jeho volba. Buď se mu to nelíbí a nebo nemá důvod. Všechno je v pořádku.

Jsem na pokoji sám, jak jsem řekl. Najed jsem se, počet knížku. Jo, mám rád klid. Fakt. Vím, že nětěří lidi nedokážou být třeba sami doma, nebo nedokážou posedět. Ale já ten klid mám rád. Rád si dělám svoje věci. rád si píšu, rád programuju.

Ale někdy taky jdu rád mezi lidi. Rád dělám i nové věci. Rád poznávám nové krajiny, nové lidi, nové činnosti. Nové zkušenosti jsou pro mě obrovským přínosem.
...

Nebojím se psát tenhle blog, protože se za sebe nestydím. Nebojím se psát tenhle blog, protože vím, že právě tím, že se ostatním ukážu takový, jaký jsem, co se mi líbí a co mě zajímá, tím mě poznají v pravém světle a budou mě takového brát. Kdybych se tvářil jako někdo, kým nejsem, tak tehdy, tehdy by mi to přinášelo problémy. Protože lidi by se ke mě chovali jako k někomu, kým nejsem. A to je strašně nepříjemný pocit.

Smíření se se sebou považuju za základ. Když se člověk se sebou smíří, nemusí se už za nic styďet. Protože má právo na to, tím člověkem, kterým je, být. Každý má právo na to být, kým je. A proto já lidi neodsuzuju. Všechno má svůj smysl.

Velké Brno a velká změna

Začínám si zvykat. Můj mozek se přizpůsobil. Už se tady necítím cize. Když jdu spát, tak jdu spát s klidem. S klidem jsem chodil spát i předtím, ale teď už mi to přijde i normální. Vstávání mi přijde normální, chození na přednášky mi přijde normální..
Ulice, která vede od našich kolejí k přednáškám, má jeden kilometr, a někdy dokáže být pěkně protivná, když se po ní patnáct minut člověk pachtí. Ale vcelku tady není nic nepříjemného.

Byli jsme včera večer projít se s klukama k hradu Špilberg, podívat se z pod hradeb na noční výhled na město. A bylo to krásné. Město zářilo a poprvé jsem si skutečně uvědomil jeho mohutnost. Pak jsme skrz historické jádro města došli k zastávce a dojeli domů. Teď, když mám už tu šalinkartu - permanentku na tramvaje - tak si to ježdění Brnem strašně užívám.

Učinil jsem v mém životě velké rozhodnutí a to, že nepiju. Otevřeně tady teď prohlašuju, že nepiju. Zkusím to měsíc a pak uvidím. A proč jsem se k tomu rozhod? Vedlo mě k tomu hodně věcí.

Všechno to začalo asi před měsícem dvěma, když jsem s klukama a holkama byl, tehdy ještě ve Frýdku, venku a holky se nás z ničehonic vážně zeptaly "Proč vlastně, kluci, pijete?" Jasně, že jsme hned hodili nějakou odpověd, jako že "je srandá a tak," ať nevypadáme blbě. Ale dovedlo mě to k zamyšlení. Celé ty dva měsíce jsem nad tím uvažoval, a došel jsem k tomu, že se mi to nevyplácí. Na to, kolik peněz jsem do alkoholu investoval, byly jeho přínosy pro mě strašně malé.

Když jsem se nad tím zamyslel, ani seznamování s holkami mi alkohol neusnadnil. Jakékoliv seznamování, což je důvod k pití alkoholu mnoha lidí, mě jde lépe bez alkoholu, než s ním. Opravdu. Uvažoval jsem nad tím, a je to tak. Alkohol mi způsoboval jen problémy.

Proč pít a dělat ze sebe blbce, a v tom horším případě o tom navíc ani nevědět, když si můžu užívat i bez alkoholu?

Teď by se mě někdo mohl zeptat "Skutečně si můžeš užívat bez alkoholu?" A já odpovím, ano, můžu. Protože jsem v posledních pár dnech a týdnech dělal pár testů. A to takových, že jsem šel na akce, kde se pilo, a já nepil. Maximálně jsem si dal skleničku. A světe div se, bavil jsem se a odnesl jsem si z těch akcí mnohem víc, než když jsem byl "najebaný." Naopak některé poslední zkušenosti mě opět přesvědčily o tom, že mi alkohol přináší problémy.

Chci ještě říct, že tohle není žádné kocovinové rozhodnutí, z bolesti. Ale opravdu jsem o tomhle uvažoval dlouho a taky to už postupně nějakou dobu nasazuju, tenhle nový režim. Takže tak se to se mnou teďkom má.

Nu, dnes je úterý, zítra je volno. To znamená, že dnes večer je tady ve městě, v Brně, strašně moc akcí. Uvidím, možná na nějakou půjdu, pokud bude s kým, nebo jen tak. Pokud ne, tak se budu doma možná učit.

Učíme se teď programovací jazyk C, s kamarádem Honzou. Protože termíny projektů se blíží a v "Céčku" ještě ani jeden z nás programovat pořádně neumí. Půjčili jsme si ve fakultní knihovně 3 knížky a teď studujem.

A nebo se kouknu na nějaký film, umím se zabavit.

No, a zítra, jak už jsem řek, je volno. A tak je třeba vymyslet nějaký dobrý plán. Mám tu šalinkartu, můžu zajet kam chci. Možná si zajedu do ZOO, možná na hrad, nebo někam jinam. Kdo ví. Však já něco vymyslím.

Jo, Brno začínám vnímat jako svůj nový domov. Cítím se tu příjemně.

Je to náročné a těším se domů

Jsou náročné tyhle dny. Nové prostředí, noví lidi, nové zvyky. Jo, dává to zabrat, a bude chvíli trvat, než se to usadí.

Zrovna teď se ve mě mění určitá přesvědčení, co se týká jídla, co se týká alkoholu, co se týká celkově mého života a to má za následek různé dopady. Představte si, jak se projeví třeba narůstající přesvědčení, že alkohol mi škodí. No nadrobilo to včera trochu neplechy :)

Zastávám totiž teorii, že jak je člověk přesvědčený, tak podvědomě reaguje. Když je člověk přesvědčený, že alkohol mu škodí, tak holt se nechá tělo alkoholem poškodit. Když je člověk přesvědčený, že je blbý, tak holt se chová jako blbý. Tak to funguje. Teda já to tak aspoň vidím a neustále se mi dostává více a více důkazů, že to tak je.

Co se týče Brna, začínám si pomalu zvykat. Na přednášky už chodím jako doma, ulice už tady kolem znám. Už se necítím jako v cizím prostředí. Ale na druhou stranu, těším se, až zítra přijedu do svého pravého domova. Pořád se cítím být frýdečkákem. A tady tak trochu jako na návštěvě. Ale myslím, že se to časem změní.

Přednášky jsou některé zajímavé, některé horší. Třeba zrovna včera jsme měli takové cvičení s profesorkou, která pocházela snad z Ruska. Mluvila rusky, mluvila potichu a mám dojem, že téměř nikdo ji nerozuměl. Nebo dneska. První přednáška z programování, no to byl teda záhul. Paní tři hodiny povídala úplně monotónním hlasem, dvojnásobbnou rychlostí, bež žádného nadšení, žádného elánu, takže se to nedalo moc dobře vnímat. Ale určitě to nedělá schválně. Třeba už je přepracovaná, stará, přehlcená informacemi, kdo ví. Naštěstí je to předmět Základy programování, který mě baví, takže pokud ne od ní, tak sám se něco naučím. No a po téhle přednášce jsme měli 2 hodiny cvičení ze Základů programování, kde ovšem byl pravý opak. Měli jsme profesora Smrčka, který je naprosto úžasný. Nejlepší profesor, jakého jsem na naší fakultě poznal. Ten dokáže celý přednáškový sál tak probudit a tak zaujmout, že všichni najednou sklopí obrazovky svých notebooků a pozorně poslouchají. Je s ním sranda, dělá si srandu ze sebe, povídá historky. No opravdu dobré přednášky.

Jak už jsem zmínil, zítra jedu domů. Už jsem si sepsal seznam věcí, které si potřebuju doma ještě pořídit, nakoupit a tak dále. Vezmu si s sebou špinavé oblečení, vemu si domů vzpomínky a budu lidem vykládat, když o to budou mít zájem. Sejdu se s kamarády, s rodinou.. no jéje. Už mám pár schůzek ve Frýdku domluvených.

Teďkom už budu jen relaxovat, sbalím se a budu si dělat pořádek. Jeden spolubydlící už odpoledne odjel. Tak tu jsem teďkom sám. Po celém dni, když jsem teď o půl deváté večer přišel z přednášek, tak mám volno. A je mi fajn.

Myslím, že to Brno bude ještě hodně zajímavé.

Brno podruhé

Druhej den a kolik se toho v mém vnímání pobytu v Brně změnilo. Vidím už hodně věcí trochu jinak.

Měli jsme dneska první přednášky. Mým kamarádům se zdají šílené a těžké, ale mi přijdou zábavné a těším se na další, protože tohle byl jen úvod a to pravé ořechové teprve přijde. Osobně mi to nepřipadá jako nic nezvládnutelného, a myslím, že ani nebude. Měli jsme 2 přednášky a taky úvod o škole, i jsme se hodně učili. Ale v podstatě hodně z toho už jsem znal. A krom toho taky jsem si vyřídil studentský průkaz, což mi otevřelo plno možností. Hlavně tu, že jsme si mohli s kamarádem zajít do menzy. Ta je výborná, skvěle moderně zařízená, a výtečně tam vaří. Měli jsme na výběr z 10 druhů jídel, prodáváných po 30 korunách. A za druhé, spolu se studentsým průkazem jsem dostal i sadu uživatelských jmen a hesel ke školnímu meilu, na školní informační systém, dostal jsem se na diskusní forum fakulty, ... Hned mi přišly pozvánky na několik fejsbůkových skupin, od prváků, od fakulty. Dozvěděl jsem se o kurzech...

No a když už jsme u toho života, u toho, jak tady budu trávit čas, pomalu se začínám rozhodovat, že tady v Brně začnu více žít svůj vlastní život a stanu se méně závislým. Chěl bych se tady rozhodovat naprosto podle sebe. Taky si najít časem nějaký zdroj peněz. Nechci říci, že rodiče mi posílají na účet málo. Posílají mi akorát, nestěžuju si. Jen chci prostě vzít za svůj život vlastní zodpovědnost. A tohle Brno se mi k tomu zdá dobrou příležitostí. No, to znamená, chodit na různé kulturní akce, do různých kroužků, které si sám zovlím. Sám poznávat nové lidi, nové kamarády, ..

Svůj pokoj jsem si už zařídil pěkně. Stůl je zabydlený, mám tady svoji pěknou, pěkně barevnou skleničku. Moje  zásuvka s 5ti otvory se hodila, protože ve zdi jsou jenom 2, z čehož jeden zabírá lednička. Na okno jsem si nainstaloval teplměr, .. Je to tu prostě fajn.

Co se noci týče, spalo se mi tady krásně. Protože jsme byl včera z cestování a zařizování unavený, usnul jsem prakticky hned po ulehnutí. A ráno jsem se dneska krásně vzbudil asi 5 minut před budíkem, který mi zvonil v 7.

No a ještě jednou, co se týče přátel. Samozřejmě, mám tady hodně přátel z gymplu, nebo z Frýdku-Místku. Přímo na koleji z toho tři. Ty na ostatních kolejích nebo školách jsem ještě neviděl, ale to mi nevadí. Hlavně se těším, až poznám nové lidi. Ty přátele, co jsem zatím poznal, tady na pokoji, to vypadá slibně, stojí to za to. Chvili jsme dneska odpoledne se spolubydlícím Radkem povídali a zjistili jsme, že máme hodně společných zájmu a možná si budem rozumět a zjistili jsme, že máme chuť do některých "kroužků" vyrážet společně. Jo, je to tu fajn. Už jsem se dokázal i naštvat na mámu, když mě po telefonu seřvala za nějakou věc, která je podle mě jedno. Ale to k tomu patří. Jaký by to byl život v Brně, kdybych v něm neprožíval některou část z širokého spektra všech emocí. Byl by to omezený život. Já jsem rád, že tolik nových věcí poznávám a těším se zase na další dny.

Jo, a věc, kterou opravdu musím udělat. Musím si koupit deštník. Včera večer, dneska večer, pokaždé jsme zmokli :)

Brno - první den

Tak. Je neděle večer, já jsem po sprše a pomalu se chystám k spánku. Dnešek byl hodně zajímavý den.

Včera jsem se krásně rozloučil s veleváženou kamarádkou Terkou, v noci jsem si prožil něco jako noční můru, která mě až vzbudila a dnes v poledne jsem se autem odvez do Ostravy-Svinova, kde jsem se rozloučil s rodinou a vydal se na dalekou cestu do Brna.

Ve skutečnosti, až taková dálka to není. Cestou vlakem jsem si poslouchal namluvenou knížku a mezi tím očima chvílemi pozoroval ty kupy studentů, kteří jeli spolu se mnou.

Jelo těch studentů opravdu hodně. Dnes 18. září se do Brna stěhovalo asi nejvíce studentů vůbec. A to se projevilo i na hromadné dopravě. Říkají tady tomu šaliny, když to není bus.

Jo, musím si vyřídit tu šalinkartu. Permanentku na šaliny. Protože shánět tady lístky, to je hotové peklo. Zajdu se zítra vyfotit a udělám si průkazku.

Na kolejích máme internet a srandovní je, že kamarád už za první  den dostal ban a nemůže 2 dny jít online. Moc stahoval.

V podvečer jsem se šel směrem k městu projít, abych si uvědomil, jak je to Brno veliké. Šel jsem půl hodiny pěšky, od kolejí směrem k centru. A když jsem se potom podíval na mapu, zjistil jsem, že jsem tak v třetině cesty. Tedy celá cesta by trvala kolem jeden a půl hodiny. Ale měli jsme v centru domluvený s kámošem sraz, a tak jsem nasedl do šaliny a jel.

Pak k večeru jsme ještě šli ven, původně do nějakého obchodu, ale protože byly zavřené, a začalo taky pršet, sedli jsme si do jedné z tisíce místních hospůdek, kde nalévají místní patoky. Až tak špatné nebyly. Staropramen 11° a chleba s tvarůžky. Skvělá kombinace. A ani to pivo není tak špatné. Sladší a méně hořké, než náš Radegast.

Poslední významná věc, která mě dnes potkala byli mí spolubydlící na kolejním pokoji. Těšil jsem se nesmírně, až je poznám, však taky proto jsem šel do pokoje s cizíma lidma. Mohli to být buď slušňáci a nebo velicí lumpové. Byl jsem prostě zvědavý.

Netrpělivě jsem je od svého příjezdu čekal, nicméně, jak to bývá, věci se dějí, až když je člověk pustí z hlavy. A tak, zrovna když jsem to nejmíň čekal a o půl deváté se vrátil "domů", v pokoji mě čekal sympatickej klučina Radek. Sportovní postava, už to něco o člověku říká. Krátce jsem se seznámil, no a myslím, že to bude fajn kluk a dobrej společník.

A druhý kolega? Ten se stejně nečekaně objevil, když jsem se vrátil z hospůdky domů. V ruce PSP, příjemnej přístup. Seznámení, trošku jsem jej vyzpověděl a myslím, že si taky budem rozumět.  Jmenuje se Martin.

Na všem jsme se zatím shodli, a dokonce i vstávání máme podobné, protože nám všem začínají přednášky už ráno.

Těším se, až se ráno vzbudím, dám si mamčinou buchtu, kterou mi napekla, protáhnu se a vyrázím za novými lidmi, zkušenostmi a znalostmi do přednáškového sálu. A kdoví kam dál.

Dobrou noc.

Rozlučka se třídou

Pěkné to bylo, hezké to bylo.
Jal jsem se totiž toho, zorganizovat s, teďkom už bývalou, třídou rozlučkové setkání. A vyvedlo se.
Sešli jsme se v místní hospůdce s krásnou atmosférou, kde celé patro bylo jen pro nás. Servírky nosily,  hudba hrála, řeč šla. Už nějakou dobu mě přechází chuť na alkohol a tak jsem si dal jen švestkové nealkoholické Bernardy, leč luxusní. Dva kamarádi chodili z kasína a zpátky, vydělávat velké prachy, nutno uznat, že oběma to šlo. Třídní metalista měl ostříhané vlasy. Holky byly příjemné. A tak celkově, jsem spokojenej.
Musím taky říci, že bez pomoci některých, a vůbec bez účasti těch, kteří přišli, by vůbec takový sraz nevznikl. Všichni mají mé díky. A teď už se všichni rozjedem do vysokých škol, u nás i po celém Česku. Někteří už teď tam jsou.
Osobní přínos: Zjistil jsem a přesvědčil se o tom, že i bez kapky alkoholu se dá skvěle bavit. Ano, bavil jsem se skvěle. A, sice jsem vůbec neušetřil, ale získal jsem další nový náhled na to, co je to zábava s přáteli a co vše k ní je zapotřebí. Přesněji, co vše k ní není  zapotřebí.
Jojo. A teď, možná něco sním, a půjdu spát. Tak dobrou noc. Zítra bude velkej den.

Škola

Je to zajímavé, sledovat tu školu. školu, do které jsem vlastně posledních sedm let nechodil. Ale stejně, mám ji před barákem, něco k ní cítím, stejně jako před těmi 7 lety a dříve. A taky je zajímavé pozorovat ty lidi, jak se valí do školy.

Ke konci roku, dny před vysvědčením, když šli všichni do školy, tak to byly samé našpulené zadky, těla v předklonu, nadopovaní kofeinem. A bylo vidět s jak obrovskou nechutí se do té školy tlačí, jak už to chtějí mít za sebou. Jak už si chtějí odpočať. Ale teď z toho okna vidím jen uvolněné vysmáté tváře. Těch, co jdou osamoceně, a bez zájmu o okolí, se sluchátkama v uších, těch už je minimum. A ti ve skupinkách povídající si jsou uvolnění, odpočatí z prázdnin, nic je netrápí, nikam nespěchají. Jo, ty prázdniny mají nějaký smysl. Není to jen tak.

Možná by se mohlo chodit do školy ráno později. A nebo by mohlo být více volna, více prázdnin během školního roku, ať si ti lidi můžou odpočinout. Protože fakt to jde poznat. Školáci jdoucí do školy teď a před prázdninama. Já v tom vidím velký rozdíl.

A stále jsem plný nostalgie a vzpomínám, jak jsem já chodil do téhle školy, když to ještě byla základka. A trochu těm dětem závidím, že ještě takhle můžou chodit do školy. Ale stejně mě zaráží jedna věc, kam to ten svět spěje? Za mých časů jsem ráno koukal z okna a chodil jsem do školy za minutu osum někdy i minutu po osmé. Podle toho, kdy jsem viděl, že se školník blíží ke dveřím, aby je zamknul. Dnes je za 5 minut osum, a už jsou všichni dávno ve škole. No tak děcka. Využíváme lépe čas!

Lidi jsou teď modernější, než za mých časů. Já jsem nejezdil do školy na motorce, já jsem si nedával cígarka před školou, já jsem nechodil ve značkovém, oblečení. A vůbec, neměl jsem tolik kamarádů jako mají oni. Ale mě to vůbec nevadí. Já si školu neužíval o nic míň, zažil jsem zase jiné příběhy. O to možná byly hlubší, když nebyly tak zřejmé na povrch. Kdo ví, já nejsem tady, abych lidi od něčeho soudil.

A co se týče dnešních holek? Nic moc. Teda nemůžu posoudit, protože dneska všichni šli v dlouhých kabátech, ač je léto. Ale třeba se někdo hezký najde. No, kdo ví.

Ještě musím jednou zopakovat, škola byla opravdu krásné období mého života. A sice jsem možná jeden z mála, který si ji opravdu užíval, který se každý den do ní těšil, a to i když jsem třeba zapomněl, vědomě zapomněl úkol, a věděl, že mě čeká trest, seřvání, pětka nebo poznámka. Přesto jsem se ty dny těšil do školy. Né kvůli té pětce, ale kvůli učitelům, kvůli těm děckám, kvůli té srandy, kvůli tomu, o čem si můžem pokecat. Kvůli těm interakcím vzájemným,  kvůli tomu prostředí. Vždycky jsme se těšil do školy. Jojo, škola byla fajn.

A teďkom výška. Jestli se těším? No náramně! Půjdu na kolej, mezi 2 cizí lidi do pokoje, vůbec nevím, kdo to bude. Půjdu do města, ve kterém jsem téměř nikdy nebyl, možná tak dvakrát třikrát v životě a to jen na určitých místech, nebylo třeba po Brně cestovat. A půjdu na výšku, na zařízení, na kterém jsem nikdy nebyl. Ale moc se těším. Právě na to vše nové. Na stole už mám pár ručníků, které mi mamka koupila speciálně na výšku, už si připravuju prupisky, formátuju počítač. A nakonec, kdybych se cítil moc sám, budu tam mít asi polovinu své třídy, v tom Brně, a kupu dalších kamarádů z jiných škol. A v tom lepším případě, si vytvořím ty nové kamarády.

PS: Podíval jsem se z okna ještě 8:05 a vidím, že těch zaspalců, oproti starým časům vůbec neubylo. Stále houfně jdou do školy i po osmé. Kupy lidí, a ještě přitom to nijak nehrotí. No, možná mají učitele, kterým to nevadí. A nebo to je prostě klasika. Ale jde vidět, že zas tolik se to nezměnilo. Aspoň něco při starém.

Můj otec

S mým otcem jsme nikdy neměli pěkný vztah. Vždy mě štval, já jsem štval jeho, dokonce jsem jednou z domu utekl, když mě pořádně naštval.

Já jsem se nedokázal bránit přímo hádkou, protože byl na mě moc silný. Otec je mistr ve slovním boji. Ale dokázal jsme se bránit nepřímo - odporem, neposloucháním, útěkem z domovu. Měli jsme se opravdu neradi. V skrytu duše jsme se asi rádi měli. Protože kdybych opravdu chtěl, tak uteču a už se nikdy nevrátím. A on mě taky rád měl, protože mi platil vše potřebné, staral se o mě a vždy se snažil být na mě hodný. Nicméně těch nepříjemných emocí tam bylo mnoho.

To vše trvalo dlouho, opravdu dlouho. Možná takových šestnáct let. Protože v mém brzkém mládí jsme se s mým otcem taky měli rádi. Pamatuji, jak jsem měl dva tři roky a chodili jsme spolu na hříbky, po horách... Teda chodili. Chodil on a mě nosil na ramenou. Tak zvaně na koníka. Jenže pak nastalo 16 let naprosto krutého obdoí a až teď se vše změnilo. Nebudu popisovat, jakými věcmi, jakými postupy, čím vším k tomu došlo, ale náš vztah se diametrálně změnil. Nyní, já vůči otci, on vůči mě, nepociťujeme trvale žádné nepříjemné emoce a máme se fakt rádi, pomáháme si. O co on požádá mě, to udělám, o co já požádám jeho, to on s radostí udělá a jsme teď jako správný otec se synem.

Co vše a k jak velkému dobru se změnilo jsem fakticky poznal až tenhle týden. Protože v pondělí má matka s mým bráchou na tři dny odjeli k babičce a s tátou jsme zůstali doma sami. Jasně, celé dopoledne a polovinu odpoledne je v práci. Ale stejně, po večerech jsme sami, sami si vaříme. A povím vám, je to neskutečná sranda. Včera jsme si třeba udělali takovou vaječinu, teda smaženici. Otec koupil houby, dal jsem do nich vajíčka. A samozřejmě tolik smaženice, že jsme měli problém ji sníst. Potom jsme šli a zkoumali zajímavé věci na aukru. Koukali jsme co zajímavého a neskutečného ti čínani nevymyslí a tak podobně. Dělíme se navzájem o své plány, o ty nejšílenější plány, jaké máme a je to neskutečná sradna. A dneska dokonce přišla s otcem řeč na takové téma, jako jsou holky a vztahy s holkama. Tak jsme se vůči sobě otevřeli, že on se mi o sobě svěřil, jaké měl trable s holkama, řekl mi to, co mi nikdy v životě neřekl a také já jsem mu řekl, co jsem mu nikdy v životě neřekl a neměli jsme s tím žádný problém.

Má matka není nepříjemná, ale přece jen před matkou se nedá mluvit o všem. Možná svého otce teď tak vychvaluju, že to vypadá, že je dokonalý. Samozřejmě není. Je na něm plno věcí, které se mi nelíbí a v plno názorech spolu nesouhlasíme. Ale prostě naučil jsem se to řešit (o tom, jak to řeším napíšu v brzké době článek na blog Modrý provaz) a vycházíme spolu skvěle. Musím, tedy chci, zde tímto říct, že svého otce MÁM rád a jsem za něj nesmírně vděčný. (Stejně tak za svou matku, ale o té zas někdy jindy).

A za druhé chci říct, že každý problém se dá řešit, když člověk vyvine úsilí a setrvá dostatečně dlouhou dobu. Nebudu vám teď vysvětlovat, proč tomu tak je, ale prostě je tomu tak. Na mém příkladu s otcem vidíte, že 16 let jsme se nesnášeli a teď jsme nejlepší kamarádi. A to vše jen snahou, kterou jsme před nějakým časem vyvinul. Rozhodněte se něco změnit, vyvinte úsilí, setrvejte a změníte to. Musím po dnešku říct, že nic není nemožné. Samozřejmě cesta byla náročná a strnitá, ale dala se projít. Každá cesta se dá projít. A tak, jak jsem to vyřešil s otcem, jsem to také před delší dobou vyřešil s mámou. S bráchou prakticky nemáme problémy. Od narození se spolu na všem shodnem, nebo se dokážem domluvit. A jsem šťastný, že mám takovou rodinu. A znovu opakuju, nebylo tomu tak vždy. Po většinu mého života jsem si myslel, a cítil, že žiju, v opravdu nejhorší rodině, jaká může existovat.

I to nejhorší se dá změnit v to nejlepší. A teď zaklepávám do dřeva že tomu tak je a příště snad napíšu méně vychloubačný článek. Nicméně, změna je život a někdy se říká, že každá změna je změna k lepšímu. Tak lidi, do toho!

JK

Nový začátek

Již mám za sebou všechny události, a činnosti které si vyžadovaly můj čas a energii, jako je autoškola a různé větší akce, na které bylo třeba myslet a podobně. Proto jsem se nyní rozhodl otevřít se novým tvůrčím energiím, které na dveře mé mysli už nějaký ten pátek netrpělivě klepaly.

To v praxi znamená že mimo jiné, jednak zakládám tento blog, více lidský, ve kterém se s vámi budu dělit o své zážitky ze života, vzpomínky  a celkově o můj životní příběh. Poznáte zde trochu po kouscích, kým jsem a třeba vás mé příhody a zkušenosti také k něčemu inspirují, pobaví a nebo v nich najdete nějaké ponaučení.

Další věci, která s mým tvůrčím probouzením souvísí je také oživení mého druhého blogu Modrý provaz, který jsem psal několik měsíců loňský rok. Ten je naopak více technicky zaměřený, ale zato vám přinese více praktické rady do života. Budu se zde snažit vylíčit své techniky řešení problémů, vypjatých situací a podobně a můžete mi věřit, že zde budu psát o tom, co jsem skutečně zažil a co mi skutečně pomohlo. Teorie, které nemám v praxi vyzkoušené, si nechám pro sebe a teprve, až je vyzkouším a zjistím, že fungují tak, jak mají, tak se o ně podělím. Tento blog by vám také mohl být k užitku.

Co se mých dalších tvůrčích činností týče, něco málo se věnuji hudbě, možná se začnu věnovat více. Co se týče vytvarného umění, s tím nejsem v hlubokém vztahu, jen občas mám sklony k tomu, si něco nakreslit. Možná svými grafickými výtvory budu občas doplňovat zápisky v blozích, ale jinak v tomto směru nevidím velkou budoucnost. A jiné druhy umění mě, jako autora neuzajímají, ale jako obdivovatel si je třeba rád užiju a podělím se o ně na tomto blogu.

S mým tvořením, s mým nynějším návratem na tvůrčí scénu souvisí také to, že zkouším, budu zkoušet a poznávat plno nových tvůrčích metod, které jsem dříve nepraktikoval a neznal a jsme zvědav, jaké budou přinášet výsledky. Proto se nezlobte, když první články budou stát za kulové. Očekávám, že se mé schopnosti a s nimi i kvalita článků, budou postupně zlepšovat. Také to znamená, že mě zajímá i vaše zpětná vazba - to jak se vám mé články líbí, co vám přinášejí a zdali vás něčím zaujaly. Články se budu pokoušet na oba blogy psát pravidelně, protože nápadů mám přehršel, a budu se snažit přinášet to nejlepší co ve mě je.

Takže nyní již si můžete přečíst můj první článek, tematicky patřící do tohoto blogu, který naleznete výše nad tímto.

Hezké čtení, JK.